FF - Zmizelá láska

27. srpna 2007 v 11:56 | Lina |  Tokio Hotel
"Komm und rette mich, ich verbrenne innerlich komm und rette mich..." zpívám s fanoušky na koncertě. Nikdo však neví, že ta slova myslím vážně. Jen Tom to ví. Ví co mě trápí. Nedávám to na sobě znát, snažím se být silný, ale v některých chvílích to prostě nejde. To se pak zavřu do pokoje a píšu, píšu a píšu. Potřebuju se ze všeho vypsat. Do teď nechápu, co se stalo. Nechápu, prč mě opustila. Bez jediného slova, bez rozloučení... prostě se najednou z ničeho nic vytratila a už jsem jí neviděl. Nejhorší je, že ji miluju, byla je a vždy bude láska mého života. Nikdy se nezvládnu zamilovat do jiné. Po koncertě následuje aplaus, fanynky omdlévají, hází na mě pohledy plné chtíče, ale ani jedna není ta na kterou čekám. Odklidím se do šatny, sbalím věci a nečekám na ostatní. Prostě se sám vydám na hotel. Potřebuju si zchladit hlavu. Dneska je to přesně šest měsíců, co jsem ji viděl naposledy. Musím si to přiznat, bez ní to prostě nezvládám.
Pamatuji si naše seznámení. Bylo dost hektické. Akorát jsme jeli na jeden koncert a když jsme se ubytovávali tak jsem se s ní srazil ve dveřích výtahu. Chvíli jsme jen tak ne sebe koukali a pak jsme se začali smát. Ještě ten večer jsme si spolu šli sednout dolů do malýho baru a povídali jsme si. Pak to šlo rychle. Pár schůzek a vztah plný emocí. Dověděl jsem se, že by s ní Tom taky chtěl chodit, ale když jsem jí to řekl tak mě ujistila, že už od té srážky ve výtahu se do mě začala zamilovávat a každý jiný jí byl ukradeny. Věděl jsem, že ona je ta pravá, a hlavně jsem věděl, že je moje, moje Verunka.
Pamatuji si i jak jsme se prvně pohádali. Bylo to kvůli hlouposti. Prostě nás chtěl někdo rozdělit tak si něco vymyslel a dopadlo to jak to dopadlo. Ale usmíření bylo krásný. Poprvé jsme se milovali, byla to vážně nádhera. Všechno co jsme spolu prožívali bylo plné emocí, vášně a lásky. Každá schůzka. Každý den. Každá hodina. Minuta. Polibky. Sex. Prostě všechno. Opravdu jsem si poprvé v životě myslel, že jsem se zamiloval. Ne, nemyslel jsem si to, věděl jsem to.
Pamatuji si i ten den, kdy jsem jí viděl naposledy. Měli jsme koncert, tady v tomhle městě. Seděl jsem s ní v hotelu a povídali jsme si. "Bille, už musíme jít." Vlezl nám do pokoje Tom a vyrušil naší intimní chvilku. "Jo hned jsem tam." Kývl jsem na něj, tak zavřel dveře a nechal nás. "Chci ti něco říct hvězdičko." Usmála se. "Nepočká to kočičko moje?" usmál jsem jí. "Ale jo, ještě to hodinu vydrží." Usmála se a políbila mě. "Miluju tě." Svěřila se mi. "I já tebe miluju." Políbil jsem jí něžně na její krásné rty. Zamával jsem jí a zmizel jsem na koncert. Když jsem se ale vrátil do hotelu nebyla tam. Všechny její věci byly pryč a ona taky. "Tome kde je?!" vlítnul jsem k němu do pokoje. "Kdo kde je?" "Verča. Zmizela! Je pryč!" vyšiloval jsem. "Bille uklidni se a zavolej jí." Snažil se mě uklidnit Tom. Volal jsem jí, několikrát jsem byl u ní doma, ale nic, neozvala se mi. Byl jsem z toho v koncích. Nechápal jsem proč se ztratila. Zmizela jako by se po ní zem slehla. Nikdo o ní nic nevěděl, nikdo jí neviděl ani nic. Několik dní jsem byl doma a nevylezl jsem z postele. Brácha se nesnažil mi něco rozmluvit a nechal mě být. Sice se u mě párkrát stavil, aby se zeptal jak mi je, ale jinak mě nechal. Stejně jako všichni.
Pomalu se doplazím na pokoj a zavřu se tam. Lehnu si na postel a zamyslím se. Už to takhle dál nejde, nemůžu bez ní být. Nezvládám absolutně nic. Všechno na co sáhnu se zkazí. "Brácha můžu dál?" nakoukne dovnitř Tom. "Jo jasně pojď." Pobídnu ho a ukážu mu kam si má sednout. "No tak nemysli pořád na to. Je to prostě pryč, tak se poohlídni někde jinde. Spousta holek by dala já nevím co za to, aby ses na ně jen podíval a ty pořád myslíš na Verču." Domlouval mi už poněkolikáté. "Tome já na to nemám náladu, nech mě prosím o samotě." "No jak chceš brácha, ale věř mi, že je spousta jiných holek." Řekne nakonec a odejde. Ještě chvíli jen tak ležím v posteli a pak se rozhodnu pro procházku. Cestou se zastavím na kraji města, u takovýho malýho srázu. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se vydám dolů ho prozkoumat, ale něco mě zadrží. Nemůžu. Zůstanu ale ještě stát. čím déle tam stojím tím více tam chci. Pak mě někdy jemně chytne za ruku a stoupne si vedle mě. Vidím, že se dívá dolů. Když zvedne oči ke mě tak se podívám do očí své lásce. "Odpusť." Zašeptá. Místo odpovědi ji obejmu a políbím. Pak se zarazím a odstoupím od ní. Můj pohled sklouzne na její bříško, pak se jí podívám zase do očí. Jen se lehce usměje. "Odpustíš mi to?" řekne. "Musela jsem narychlo odjet a pak jsem se bála ti zavolat. Bála jsem se, že se budeš zlobit a opustíš mě. Až dnes jsem se rozhodla, že za tebou půjdu a šla jsem za tebou sem, už od hotelu. Odpusť mi to prosím." "Co mi chceš říct?" zeptám se jako by se uplynulý půl rok vůbec nestal. "Budeme mít miminko." usměje se. "Bože..." podívám se zase na její bříško. Jsem nad míru šťastný.
"Byla jsem u vás doma. Mamina mi řekla, že budete tady." řekla mi, když jsme ruku v ruce zamířili do hotelu. "Odpustíš mi to hvězdičko?" zastaví se a zadívá se na mě. "Odpustím. Už se stalo." líbnu jí na rty a pokračuji v cestě do hotelu. "Takže mamina ví, že budeme mít miminko?" "Jo a je s tím smířená a má radost."
"No brách-" zarazí se Tom, když nás uvidí. Pak jde k Verče a obejme jí. "Jsem rád, že tě vidím. Teda tys nám dala! Víš co všechno si brácha kvůli tobě zažil a-" zarazí se znovu a podívá se na její bříško. "Nepřibrala jsi trochu?" "Hele! Neurážej!" šťouchnu do něj. "No jen se ptám. Tak přibrala?" "Jen malinko." Usměje se a přitulí se ke mě blíž. "Počkat teď mě tak napadlo... nejseš náhodou v tom?!" "Malinko." usměji se na bratra a pak se i s Verčou vytratím do našeho pokoje. Otevřu jí dveře a pak se k ní posadím na postel. "Moc jsi mi chyběla." "Ty mě taky. Myslela jsem na tebe každý den. Vyčítala jsem si, že jsem se neodvážila ti ozvat." "Neměla ses bát, nic bych ti nevyčítal. Víš jak moc tě miluju." Líbnul jsem jí na čelo. "A kdy se to má narodit?" sjel jsem pohledem na bříško. "Každým dnem by se nám měl narodit." "Měl? Bude to...?!" "Jo přesně tak, bude to chlapeček!" Radostí Verunku obejmu. "Nemůžu se dočkat! Už aby to bylo!" lehnu si vedle ní.
V noci se Verunka mě probudí. "Bille, musíme do nemocnice! Myslím že už budeme mít miminko!" řekne a pomalu sleze z postele. Neváhám ani minutu a hned zavolám sanitku. Během chvilky je tady a odváží nás do nemocnice. "Budeš tam!" chytne mě Verunka za ruku. "Kde budu?!" "No u porodu! Chci abys tam byl!" "Jo jasně." odsouhlasím jí. Sice mám v plánu tam nebýt, ale jedna ze sestřiček je rychlejší a oblíkne mě do nějakých hadrů a než se stačím vzpamatovat už jsem u nich na sále. Další "skvělá" zkušenost. Když vylezu ze sálu tak si sednu na první lavičku, kterou uvidím. "Tak co?!" přilítne hned brácha. Jen se usměju a nemusím to dál komentovat. "Ty jo... já ho chci vidět!" zvedne mě brácha a vede mě k velkému sklu, za kterým jsou miminka. Nemusím mu ani ukazovat který to je. "Má náš nos." Směje se Tom. "A taky hlásek." objeví se za námi nějaká sestřička. "Vy jste předpokládám pan Kaulitz, že?!" Jen přikývnu. "Jestli chcete můžete se podívat za maminkou. Miminko vám tam za chvíli doneseme." Ukáže kam máme jít a vezme si ode mě oblečení, který jsem si musel vzít, když jsem byl na sále. "Ahoj hvězdičko!" usměje se Verunka, když nás uvidí. "Ahoj Tome." "Ahoj." "Jak ti je kočičko?" lípnul jí pusu na tvář. "Dobře. Teď už dobře." Směje se. Když nám sestřička donese mrňouska tak si ho od ní vezme a přitulí se k němu. "Ty můj drobečku..." dá mu pusinku na čelíčko. Mrňousek se na ní chvíli zmateně dívá, pak začne natahovat a nakonec se ale začne smát. "No já vás tady nechám rodinko." rozloučí se po chvíli Tom. "řeknu klukům, že je všechno v pohodě a zavolám mamině a no už půjdu." Vycouvá ze dveří. "Jsem ráda, že jsem za tebou dneska přišla a žes u toho byl." "Já jsem taky rád. Strašně rád. Oba vás strašně miluju. Nikdy jsem si nemyslel, že budu v šestnácti letech táta." "Já si taky nikdy nemyslela, že budu mít miminko tak brzo." usměje se na mě. "Nerada vás ruším rodinko." vleze dovnitř sestřička. "Potřebuji vědět, jak se bude chlapeček jmenovat." Zastaví se u nás s listem a čeká. Verunka se na mě podívá, pak se podívá na mrňouska. "To je jasný. Je to celej tatínek." Vrátím jí úsměv a pak se otočím na sestřičku. "Napište tam Bill Kaulitz." řeknu jí nakonec, otočím se na svoji rodinu a oběma věnuji pusu.....
THE END
(Andílek)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo se vám nejvíc líbí z Tokio Hotel?

Bill
Tom
Gerge
Gustav
Nikdo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama