FF - Až mě ztratíš

27. srpna 2007 v 12:15 | Lina |  Tokio Hotel
Vzrušeně mi vypravuješ, co se seběhlo včera v kině, kam si šel se svojí novou holou, s mojí nepřítelkyní, s Adrianou. Jenže ty ani nemáš potuchy o tom, že jí z celého srdce nenávidím, ale nechci ti to říct. Možná někdy jindy ale ne teď. Teď ti nechci zkazit radost. Teď jen chci, aby ses smál štěstím, které tě potkalo, teď chci, aby tvé oči zářili radostí. Sice mně to způsobuje bolest, ale na druhou stranu jsem ráda, že jseš tak šťastný. Šťastný po dlouhé době. Po té době, kdy jsi trpěl jak pes, ale měl si oporu, měl si přítele, který tě neopustil jako ostatní, měl si mě.
Přestaneš s vyprávěním a podíváš se na mě. Podíváš se na mě těma čokoládovýma očima do kterých jsem se zamilovala. Usměješ se na mě tím úsměvem, kterým umíš jen ty. " Market! Ani nevíš jak se cítím šťastně! Myslím, že Adrianu miluju!" řekneš mi a tvé oči se ti rozjasní. " Jsem ráda Bille, že jseš tak šťastnej!" řeknu a pokusím se se usmát. "Tak já už půjdu domů Marky!" řekneš a vstaneš z mé postele. "Uvidíme se ještě zítra?" zeptám se tě, ale tvojí odpověď jsem už předem znám. " Promiň, ale už jsem dohodnutý s Adrianou. Možná večer! Nevadí ti to doufám, že ne?" zeptáš se mě. "Ne Bille, ale budu ráda, když příjdeš večer!" pokusím se o úsměv. Tolik falešných úsměvů sem ti dneska večer darovala. "Tak doufám, zítra večer!" řekneš a na rozloučenou mi dáš pusu na čelo. Nechoď pryč, nebo rovnou zmiz Bille ...

Koukám se z postele na měsíční svit. Je úplněk, uklidnující obraz, příjemné a zároveň tak chládné dotyky měsíce. Odvrátím se od okna a zaposlouchám se, co se děje dole. Zase hádka! Opět hádka! Pomalu se z toho stává zvyk když se rodiče hádájí prakticky každý den. Už kvůli pozdním příchodům táty, někdy mamky, kvůli mně, kvůli televizi, kvůli všemu. Naše rodina se pomalu, ale jistě rozpadává. Jsem s tím smířená. Vím, že později se nakonec rozvedou a já se potom budu muset rozhodnout s kým budu žít. Otočím se zas k měsíci, nechci je poslouchat. Nemohu usnout i když jsem k smrti unavená, chybí mi tu kamarád. Starý, dobrý kamarád, který mi vždy pomůže. Sice negativně, ale pomůže. Hrozně ráda bych ho vytáhla ze šuplíku, ale něco jsem ti slíbila. Slíbila ti, že ho už nepoužiju, že mám tebe. Že i kdyby mi bylo nejhůř, nesmím si to vzít do ruky, ale že se mám otočit na tebe, že jseš vždy jen a jen pro mě Bille. Jenže, když teď máš Adrianu a na mě máš čas jen večer, co si tím mínil, že jsi vždy jen a jen pro mě? Začala jsem se blížit k šuplíku, něco mě to tam táhlo. Víš co mě to tam táhlo? Moje touha, můj smutek, jen mé srdce nevědělo, co má dělat. Poslechnout tvá slova a nebo se nechat unést? To jsem už držela v ruce kamaráda, na kterém byla uschlá krev. Má krev! Už to bylo tak dávno, kdy jsem ho použila. Jenže dneska, znovu ........

Probudí mě sluneční svit a já pomalu otevřu oči. Ležím! Porozhlídnu se. Bílá, bílá, všude jen bílá. Možná jsem v nebi jak jsem si vždy přála. Možná jsem přijela za babičkou. "Markéto!" uslyším hlas a pootočím se. Vidím maminku, tatínka a tebe Bille. "Marky, neboj se, už jseš v pořádku!" řekne mi maminka, setře si rychle slzu a pohladí mi po bledé tváři. Plakala? "Co jsi to udělala dceruško?" zeptá se mě tatínek ustaraně. Otočím se zpátky a zarytě mlčím. Rodiče i ty mlčíte. Bylo ticho a nikdo nebyl schopen ho zrušit. "Necháme tě samotnou s Billem!" slyším maminku a tatínka a pomalu odchejí. Slyším zaklapnutí dveří a pak následovalo opět mrtvé ticho. " Proč?" uslyším konečně tvůj hlas. Byl plný úzkosti, smutku a zklamání. "Proč si to udělala Market? Proč?" Já jen mlčím, nemám v plánu ti všechno říct. Nechci, aby si věděl, že jsem to udělala kvůli tobě, nechci, abych přišla o kamaráda, nechci o tebe přijít, jen kvůli tomu, že ti řeknu, že tě mám ráda. Že tě mám ráda ještě víc než jen jako nejlepšího kamaráda. "Přece si mi něco slíbila! Slíbila si mi, že už to nikdy neuděláš i kdyby ti bylo nejhůř! Vždyť jsem ti řekl, že máš mě!" říkáš mi. "A ty jsi mi slíbil, že jsi vždy jen a jen pro mě a přitom nemáš na mě vůbec čas! Máš Adrianu! Teď mi něco vyčítej!" myslím si pro sebe, ale nahlas nic neřeknu. "Markéto! Řekni něco!" nevydržís moje nekonečné mlčení. Já přesto zůstávám ticho a koukám se z okna zády k tobě. Poté vyčerpáním usnu a ty jsi nakonec odešel pryč .......

"Děkuji!" řeknu sestřičce, která na mé přání přinesla skleničku chladivé vody. Usměje se na mě a jde pryč. Zůstávám sama v pokoji. Někde vedle slyším hrát staré rádio, které hrálo mojí oblíbenou písničku. To není náhoda! To není náhoda, že když zrovna teď, když to chci jednou pro vždy skoncovat, tak mi zahrajou mojí nejoblibenější písničku. Usměju se. Byl to upřímný úsměv, sice úsměv bolestí, ale byl upřímný. Nemám co ztratit Bille, vlastně jsem jen na obtíž. Na obtíž rodiny a tebe. Když tu nebudu, budou to mít snadší, vím, že žili spolu ty poslední léta jen kvůli mně. Ale za chvíli, za chvíli už můžou jít každý svojí cestou. A ty budeš mít volné večery, které můžeš trávit s Adrianou, protože už nemusíš denně chodit za mnou, protože tu už nebudu .. nebudu .. vytrysknou mi slzy .. ne, nebudu se chovat jako srab, jak jsem už řekla, bude to pro všechny lepší, dokonce i pro mě. Uchopím skleničku, vypiju to do dna i když jsem neměla žízeň a poté opustím skleničku na zem. Rádio přestalo hrát! Vím, že to byl signál, že už nemám moc času. Vezmu ze šuplíku dva dopisy. Pro maminku, tatínka a pro tebe. Poté vezmu do dlaně nejostřejší střep. Zálibně a přitom i se strachem si ho prohlížím. První tah. Vzprvu jen tak lehce, že to ani necítím, poté přitlačím což uvidím první kapky krve. Druhý tah. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Cítím se tak slabě, že přestanu a opustím střep. Poté ležím a pomalu se mi zavírají oči. Něco mě tahá nahoru, nějaká silná, tajemná síla. Za chvíli navždy opustím tenhle svět, za chviličku už budu nahoře, na nebi s babičkou. Opouštím tě Bille. Zůstaň s Adrianou šťastný a pamatuj si, vždycky jsem tě milovala a budu tě nadále milovat ....


***

Stojím u tvého hrobu, kde ležíš. Sice už je dávno po pohřbu, ale já nemohu odejít. Je deštivý večer a hrozně mrzne. Jenže já zimu necítím, necítím ani kapky deště, cítím jen nekonečný smutek a žal. Už tu nejsi. Už tu nikoho nemám. Už nemám přítele a ani lásku. Ty to nechápeš? Celou tu dobu jsem tě miloval! S Adrianou jsem jen chodil ze smutku chápeš to? Jen sem se bál projevit své city, bál jsem se tvé odmítnutí, nechtěl jsem tím ohrozit naše přátelství a ty si přitom celou tu dobu cítila to samé a vysvětlila si mi to. Ale po dopise a já tohle všechno pochopil až po tvé smrti. Proč? Proč jsem ti to neřekl dříve? Jenže teď je moc pozdě! Už nevím, co tu mám dělat, co tu mám pohledávat. Nejradši bych chtěl zemřít, ale ty si mi už něco napsala v dopise .... "Bille! Prosím, kvůli mě nedělej nic, čeho by si mohl pak litovat! Tohle všechno jsem udělala jen a jen pro tebe chápeš? Obětovala jsem svůj život aby si ty žil lépe ... odpusť mi to Bille a pamatuj si, jsem vždy s tebou a budu tě vždycky a všude ochraňovat ... tvoje Markéta!" ..... podívám se na nebe a z plných plic začnu křičet tvé jméno ....
Delfinacek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo se vám nejvíc líbí z Tokio Hotel?

Bill
Tom
Gerge
Gustav
Nikdo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama